Mono-nee je mírně ztřeštěná, schizofrenická extrovertní introvertka. Miluje shounen ai a yaoi a ráda je píše. Zajímá se i o Japonsko obecně.
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Mono-nee Vás vítá ve svém skromném světě yaoi...

 

Auta 2/2

Vytvořeno 22.05.2010 13:28:06 | Poslední změna 22.05.2010 13:29:21
No, nemůžu říct, že bych na to byla hrdá, ale nechtěla jsem vás nechat čekat.
Mimochodem, mohl by se někdo přihlásit do SONP. Terkic tam je zatím sama.
No nic, užijte si to.

Od té doby Naruto nebyl takový jako dřív. Svou práci u Uchihů odříct nemohl, takže každý druhý den se staženým žaludkem opatrně kráčel po příjezdové cestě z bílých oblázků a vystrašeně se díval k oknům. Itachi ho vždy pozoroval a chtělo se mu plakat. Naruto přestal tančit a dokonce to vypadalo, jako by nevnímal ani to auto.
Sasuke ho pozoroval ze svého pokoje a potměšile se šklebil.
„Udělal jsi to zas, co?“ zeptal se ho Itachi, který k němu přišel.
„No a?“ pokrčil Sasuke bezstarostně rameny.
„Nevidíš, co jsi způsobil? Jak jsi mu ublížil?!“ křikl na něho Itachi.
„No a?“ nechápal Sasuke. Itachi s prásknutím dveří odešel.
„Copak to nechápe?!“ vztekal se. Naruto byl jako jemná porcelánová panenka. A Sasuke zpupné dítě, co s ní mrštilo o zem. Je možné ty kousky ještě slepit?

Itachi měl cestu do nějaké staré školy pochybné pověsti. Jeho otec jim chtěl dát sponzorský dar a Itachi to vzal jako trochu praxe do svého budoucího povolání. Takže tam zamířil. No děcka tam byla příšerná. Takové sígry ještě neviděl, Sasuke byl alespoň kultivovaný. Už odcházel, když si všiml drobného blonďáčka, který pevně svíral své sešity, obklopen hloučkem kluků. Ti se smáli, pak mu dva z nich podrazili nohy.
Naruto – byl to opravdu on – se rozplácl na zemi jako žába a jeho sešity se rozletěly do všech stran. Jeho pád vyvolal salvu zlomyslného smíchu téměř po celé chodbě. Itachi na to zůstal zaraženě koukat. Naruto měl v obličeji výraz vyděšeného zvířátka. Rychle se vrhnul po svých sešitech a posbíral je. Jakmile se však zvedl, byl na zemi znovu. Posměváčkům to stačilo, takže odešli. Naruto zůstal ještě chvíli rozpláclý. Neměl energii na to, aby se zvedl ze země. Po chvilku se posbíral a z podlahy sebral všechny sešity i vypadané listy. Vložil je zpět, celou dobu zarytě koukal do země. Všichni už byli pryč, hodina již dávno probíhala. Po chvíli Naruto konečně zvedl hlavu, celou dobu cítil, že tam někdo je, ale neměl odvahu podívat se.
„I-Itachi-san,“ vyjekl vyděšeně a mimoděk o pár kroků ustoupil, až se ocitl nalepený na zdi. Itachi se pro něco sklonil a překonal vzdálenost mezi nimi. Podal Narutovi jeden papír, kterého si blonďáček nevšiml, a jemně mu prsty učísl rozcuchané vlasy.
Naruto se klepal jako ratlík, byl vyděšený na nejvyšší míru.
„Naruto-kun, mě se nemusíš bát. Já ti nechci ublížit,“ povzdechl si Itachi.
„T-to on říkal taky,“ vzlykl Naruto. Itachimu bylo jasné, o kom mluví.
„Já nejsem on…nikdy bych ti neublížil.“ Itachi jemně přejel konečky prstů po blonďáčkově tváři. Zadíval se mu do vyděšených safírových očí. Nejradši by Sasukeho zabil za to, co blonďáčkovi udělal. Narutovy zorničky se rozšířily strachem, když si blonďák všiml, jak se Itachi tváří.
Ten měl na tváři téměř šílený výraz, když si představil, jak Sasukeho hází z okna. Lehce pohladil Narutovu tvář a usmál se.
„Nechceš zajít na oběd?“ zeptal se. Naruto stejně prošvihl už víc jak čtvrt hodiny.
„N-Ne…to-to je dobrý. Nemám hlad,“ zavrtěl Naruto hlavou a horečnatě si urovnával papíry do správných sešitů. Jako na povel však jeho žaludek hlasitě zakručel.
„To vidím,“ zasmál se Itachi. „Neklaď odpor, jdeme se najíst,“ rozhodl. Naruto ho odevzdaně následoval.
Itachi zamířil do úplně obyčejné restaurace, myslel si, že luxusní restaurace by na Naruta nepůsobila nejlépe. Navíc on sám je neměl moc v lásce.
„Vyber si, co chceš,“ pobídl ho a sám si prohlížel lístek.
„Ale já nemám peníze,“ sklonil Naruto ostýchavě hlavu.
„Samozřejmě tě zvu,“ usmál se Itachi blahosklonně.
„Co si dáte?“ zeptala se sympatická servírka.
„Tonic a tu specialitu z pangasia,“ objednal si Itachi.
„Vodu a smažený sýr s hranolky,“ zvedl Naruto hlavu od jídelníčku. Itachi servírce naznačil, ať dá velkou porci a místo vody kolu.
Všiml si totiž, že Naruto je nezdravě hubený.
Po chvíli jim jídlo donesli. Naruto mezitím koukal všude možně a snažil se potlačit kručení svého bříška, které bylo vyburcováno krásnou vůni všemožných jídel.
„Ale to musí být chyba, já si objednal vodu,“ bránil se Naruto, když před něho servírka položila sklenici koly.
„Ne…to máte pozornost,“ usmála se servírka sebejistě a odběhla. Naruto se pustil do jídla. Snad nikdy nejedl nic lepšího, ale to bylo způsobeno tím, že nejedl skoro vůbec. Itachi s drobným úsměvem pozoroval, jak si Naruto každé sousto vychutnává, jako by to byla ta největší delikatesa. Sám si se svým jídlem spíš hrál, oběd už měl.
„Děkuju moc,“ pronesl Naruto stydlivě a pohladil si plné bříško. Bylo mírně vypouklé, Itachi to jasně viděl.
‚Copak nedostává najíst?‘ ptal se sám sebe v duchu. ‚Kdo by ho mohl takhle trápit?‘
„Není za co,“ usmál se Itachi.
„Je, opravdu moc děkuju,“ vyskočil Naruto ze židle a ukláněl se. Itachi vyskočil ze židle a zastavil ho.
„Opravdu nemáš za co děkovat,“ pronesl, zatímco mu svíral ramena. Přiměl ho, aby se posadil.
„Víš co? Viděl bych to na horu zmrzliny,“ usmál se. Narutova očka se rozsvítila, jak dlouho on neměl zmrzlinu? Už to je dlouho.
„Ale to přeci nejde…“ začal protestovat. Pozdě, Itachi už se servírkou vyjednával podrobnosti. Vzápětí před Narutem přistál pohár čokoládové zmrzliny s horou šlehačky, oplatkou a čokoládovou polevou.
„Opravdu moc děkuju,“ upíral na něho Naruto očka.
„Není za co,“ usmál se Itachi.
„U-už musím jít…“ vyhrkl Naruto,když dojedl, a rychle odešel. Itachi zaplatil a vyběhl za ním, ale Naruto se mezitím ztratil v davu.
Itachi tedy pomalu zamířil domů.

Druhý den Naruto opět přišel umýt auto, sundal si triko a Itachi viděl, jak příšerně zhubnul. Bylo mu ho hrozně líto.
Navíc týden poté dal Naruto výpověď. Pro všechny to byl šok. Itachimu to nedalo a přiměl svého kamaráda, aby se hacknul do počítače oné školy.
Ukázalo se, že Naruto si dal žádost o dřívější maturitu a o stipendium na univerzitě v Suně.
„Přijali ho?“ divil se Itachi a zarazil se. „On maturoval o dva roky dřív?“ podivil se. Naruto byl očividně chytřejší, než se zdál.
Itachi poklidně dostudoval poslední rok střední školy a i on zamířil na univerzitu do Suny, popravdě to měl v plánu již od prvního ročníku na střední, Narutův odchod na tom nic nezměnil.

Poklidně se rozhlížel po právě koupeném, čerstvě vybaveném bytu 3+1. Bylo výhodné mít konexe. Učebnice měl koupené, všechno zařízené a druhý den mu začínala škola, bylo už pár týdnů po začátku roku, bohužel musel ještě něco zařizovat.
Svým způsobem se těšil. Naštěstí nikdy neměl problém s učením a skripta si prošel již dlouho před tím.
Také proto ho přijali na právnickou fakultu bez problémů. Itachi zazíval a zamířil do postele.

Ráno se poklidně nasnídal, oblékl se do připraveného oblečení – tmavých džín, bílé košile a modré mikiny. Popadl tašku přes rameno, v níž měl laptop a další věci. Nasedl do svého mercedesu, přičemž si bezděky vzpomněl na Naruta, a zamířil ke škole.
Byla to vznešená budova postavená v evropském stylu. Podle plánku zamířil k učebně, měl se tam sejít se svou třídou.
Na to, že byl nový, ho přijali vřele. Držel se ho hlavně jakýsi modrooký dlouhovlasý blonďák, představil se jako Deidara. Asi se rozhodl, že si z něho udělá kamaráda.
Po většině hodin se posadili na nádvoříčku spolu s menším občerstvením z kantýny. Pohodlně se rozvalili v lavičce.
Deidara se tvářil, jako by snad na někoho čekal. A taky, že asi jo.
V tu chvíli totiž na nádvoříčko vyšly tři dívky a mezi nimi drobný chlapec. Itachi vykulil oči.
„Naruto?“ zamumlal neslyšně.
„Pěkný, co?“ zeptal se Deidara a dívky pozoroval.
„Hm…“ zamumlal Itachi, aniž by si ho moc všímal.
„Ta černovlasá ve hnědobílé uniformě s čepičkou a brýlemi, to je Clair-san, předsedkyně jejich třídy,“ ukázal na jedno sebevědomé děvče s jemnými brýlemi. „Ty dvě se stejnými účesy, to jsou Aki-san a Akiko-san,“ ukázal střídavě na děvče s fialovočernými vlasy a tmavě modrýma očima a na hnědovlásku s medovýma očima. „Ta s plavými vlasy je Mei-san a ten blonďáček mezi nimi je Naruto-san, nastoupil sem o dva roky dřív. Jsou z jazykové fakulty, většinou z nich budou překladatelé. A jsou taková elita školy. Vyhrávají veškeré soutěže z předmětů, co mají v rozvrhu. Hlavně Naruto-san, je expert na všechno možné,“ vysvětloval Deidara uznale a dál dívky hltal očima, především on Clair.
„Naruto, nenapadlo by mě, že ho potkám hned první den,“ mumlal si Itachi.
„Počkej, jsi gay, bo co? Takový hezký holky a ty pořád jen Naruto…“ mlel Dei dál.
„No, a kdyby?“ nadhodil Itachi.
„Tak mně to nevadí, ale bacha na ně, dávají si na Naruta pozor, chovají si ho jako zvířátko. Jeden kluk ho chtěl pozvat na rande a choval se dost nevybíravě. No…už sem nechodí,“ usmál se Dei.
Itachi uznale pokýval hlavou, alespoň někdo se o Naruta stará, když on to nedokázal.
Itachi na Naruta nedokázal přestat myslet, proto teď vystřelil za nimi, nechtěl, aby se mu znovu ztratil.
Doběhl je, když se zastavili u kavárny. Děvčata se zrovna dohadovala, co která Narutovi koupí.
‚Zdá se, že stále nemá peníze,‘ napadlo Itachiho.
Dvojčata si ho všimla první. V naprosté synchróze se otočila a zadívala se na něho.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se najednou.
„Chtěl jsem mluvit s Narutem, pokud mi to dovolíte, dámy,“ řekl Itachi zdvořile, Naruto trhaně zvedl hlavu a vykulil na něho oči. V tu chvíli se otočila i Clair-san, šéfka „party“.
„A co mu chceš?“ zeptala se vážně, očividně se o Naruta bály. Že by mu někdo ublížil jako Sasuke?
„To je dobrý, Clair, já ho znám,“ zarazil ji Naruto ve výslechu.
„Fajn, pak přijď do třídy, ano. A běda mu, jestli…“ pohrozila Mei-san a dala Narutovi plastový papír plný hranolek s tatarkou. Pak všechny odešly. Naruto se přebíral hranolky a posadil se na zídku. Itachi si sedl vedle něho.
„Tak…cos potřeboval?“ podíval se na něho Naruto.
„Chtěl jsem se zeptat, proč jsi odešel,“ pokrčil Itachi rameny.
„Chtěl jsem pryč. Sasuke jako důvod nestačí? Můžu přihodit i svou matku závislou na televizi a špinavý byt, věčně chybějící peníze, hlad a šikana. Stačí to?“ zeptal se Naruto sarkasticky a plastovou vidličkou napichoval hranolky.
„Promiň. Nechtěl jsem se tě dotknout,“ omluvil se chvatně Itachi.
„To je dobrý,“ usmál se Naruto. „Tady je to prostě super, holky se o mě starají jako o svoje dlouho čekané dítě,“ zazubil se.
„Tak to je dobře, že se o tebe někdo stará, když já to nezvládl,“ zamumlal Itachi.
„Cože?“ zeptal se Naruto, který to slyšel a rozuměl tomu.
„Nic,“ zapíral Itachi. Blonďáček dělal, jakože nic. Pak náhle seskočil ze zídky.
„Musím už jít, zvoní,“ řekl a odběhl. Itachi se podivil, nezvonilo. Najednou však klid skutečně protrhlo zvonění. Itachi zavrtěl hlavou a vydal se do třídy.
„Cos mu chtěl?“ ptal se Deidara se zájmem.
„Takhle k němu jen tak někoho nepustí,“ dodal nechápavě.
„Ne? No, jsme staří známí,“ usmál se Itachi.
„Aha,“ zamumlal Dei, dotčený, že mu to Itachi neřekl hned.
„No jo,“ pokrčil Itachi rameny.

„Neudělal ti nic, že ne?“ zeptala se Clair starostlivě.
„Ne,“ usmál se Naruto.
„Ale byl kawai,“ pronesla současně dvojčata se smíchem a posadila se na lavici. Nejdřív jejich chování Naruta vyvádělo z míry, ale pak si zvyknul a oblíbil si je, všechny čtyři.
„Ale Naru-chan je náš,“ zamumlala Mei.
„Nejsem zvířátko,“ namítl Naruto a utíkal před Mei, která mu chtěla na krk uvázat mašličku s rolničkou. Celou jejich honičku provázel jeho zvonivý smích.

Itachi přemýšlel nad Narutem. Za celou tu dobu jeho city nezmizely, pocítil to dvojnásobně, když ho dnes viděl. Chtěl ho prostě přivinout k sobě a držet ho, líbat ve vlasech, chtěl slyšet jeho smích a chtěl opět vidět jeho tanečky.
Nikdy ho neslyšel smát se, ale představoval si, že to zní jako cinkot jemných rolniček. Doufal, že ho k němu ty jeho ochránkyně pustí. Dei říkal, že ta dvojčata snad mají černý pásek v karate, nebo tak. Nechtěl by se jim připlést do cesty. Zatřásl hlavou a věnoval se učitelce.

Naruto s nezájmem překládal nějaký dopis. Bylo to francouzsky, obvykle mu to nedělalo problémy. Ale dnes byl velmi rozhozený z přítomnosti Itachiho na této škole.
„Naru, děje se něco?“ zeptala se Clair sedící vedle něho.
„Nic, promiň, dneska mi to nějak nejde,“ usmál se. Kývla.
„Nevadí, jen dávej pozor, ano?“ pohladila ho ve vlasech. Nenechaly si vymluvit, že ačkoliv je o dva roky mladší, není dítě.
Kývl a zapisoval si nová slovíčka. Pak už měl jen seminář tvůrčího psaní, na nějž se přihlásil, chodil tam asi s pěti dalšími lidmi.
A pak se zrovna vydal domů.

Druhý den si ho Itachi našel ještě před vyučováním. Využil chvilky, kdy byl Naruto bez svých „ochránkyň“.
„Ahoj, Naru.“ Naruto se překvapeně otočil.
„Ahoj…“ zadíval se do země, Itachi se pousmál.
„Jak se ti tu líbí?“ Neutrální téma. Naruto zvedl hlavu a věnoval mu zářivý úsměv.
„Je to tu super, navíc, holky se mě ujaly. Je s nima sranda, ale někdy nechtějí pochopit, že nejsem jejich mazlíček…“ odpověděl. Jako na zavolanou se k nim přiřítila Mei s jakousi čepičkou s oušky na mašličku.
„Ne!“ zarazil ji, když mu ji chtěla dát na hlavu. Pak se pustil na útěk, Mei za ním. Nebyl by to Naruto, aby nekobrtl a nepřistál v náruči Itachiho. Itachi mu do očí nedokázal koukat dlouho, přitáhl si ho k sobě a políbil ho. Naruto ho objal kolem krku a zapojil se. Zavřel oči.
Oba dva uslyšeli několikanásobné zajíknutí. Odtrhli se od sebe. Vykuleně na ně koukala nejen Mei, ale i Clair a Deidara. Naruto se zazubil a podrbal ve vlasech.
Clair se zamračila.
„Clair, to je ok. Neudělal to násilně,“ bránil Itachiho Naruto. Claiřin výraz v obličeji polevil, ale stále se tvářila poměrně upjatě.
„Jestli ti ublíží,“ zavyhrožovala.
„Neboj se,“ slíbil Itachi vážně.
Pak ho Naruto vytáhl na nohy.
„Pojď, něco ti ukážu!“ Táhl ho pryč a Itachimu bylo jasné, že do školy se ten den nevrátí, naštěstí byl pátek. Naruto si ho přitáhl pro polibek.

Naruto táhl Itachiho k muzeu aut, byly tam snad všechny kusy, které koupil jeho otec. Pro Naruta bylo životně důležité, aby je Itachi viděl. Splnil se mu sen. Nevěděl, jestli s ním Itachi vydrží, rozhodl se však žít současností, nic jiného mu ani nezbývalo.